Úvodní stránka Archiv |
Tato aktualitka
Vám
ukáže příjemnější (dlužno
říci, že
ne příliš časté) součásti
mé
práce. Mé pracovní
působiště je ve městě
Atsugi, v městské části Iiyama. Z domova to
mám
cca 30 km vlakem a pak 5 km na kole směrem ven z Tokia. Takže vlastně
pracuji na venkově. Má to své
nezanedbatelné
výhody: ráno jezdím ven z města, tzn.
ne tak
plnými vlaky (ne, že bych si každý den sedla, ale
nemusím se těch 40 minut ve vlaku cítit jak
sardinka,
jako ti co míří do
centrálního Tokia) a z
okna kanceláře se dívám na
zelené hory.
Na univerzitě kde pracuji, měli čtyřletý velký projekt (něco jako evropské "Centrum excelence") a ten skončil k 31. březnu tohoto roku (japonský finanční rok začíná 1.dubna, takže v březnu je blázinec a utrácení peněz, tak jako u nás v prosinci). No a my jsme to byli oslavit slavnostním obědem ve vyhlášeném "zájezdním hostinci", který máme téměř za humny. První foto je společný snímek všech účastníků u Tanuki (psík mývalovitý, oblíbený to japonský maskot). Pak už se šlo na tradiční japonský oběd. Ten se sestával z mnoha chodů, omáček, mořských potvor a roztodivné zeleniny, podával se v tradiční japonské místnosti, jenom ty igelity na stolech mi moc tradiční nepřišly. Společnost u stolu mi dělali Ku (Taiwanec) a Pillai (Ind) se ženou. Vedle ní je pak můj pan profesor Ohba. Byly s námi i děti (2 vietnamské, 1 japonské) a ty dostali jiné jídlo. V Japonsku je zvykem, že děti do 12 let nedostávají tradiční jídlo, prý by ji nechutnalo. ![]() ![]() ![]() ![]() Po obědě
následovalo
spoustu projevů, jak to bylo super a jak se snad někde někdy
potkáme atd. Po dvou hodinách byl čas odjezdu,
ale bylo
nám nabídnuto, že když už jsme tam, tak že se
můžeme
vykoupat v místním onsenu. No velká
většina
se poslušně vrátila do práce, ale
přece jenom se
nás pár 'méně' pracovitých
našlo a
tak jsme se mohli proplést spletí
pavilónků,
chodbiček a jezírek (to vše patřilo k ryokanu -
japonský výraz pro zařízení
poskytují ubytování, stravu a koupel)
až k onsenu.
Jelikož bylo půl třetí odpoledne, tak
žádní
další hosté se nekoupali, a my jsme si
mohli
užívat ničím nerušenou
poobědní
lázeň.
![]() ![]() ![]() ![]() Posilněni
lázní
jsme se vydali pěšky zpátky (autobus odvezl pouze
ty
nekoupající se). Ve vstupní
bráně ryokanu
vidíte zleva číňany Cao (už 13 let žije v
Japonsku, ale
jeho žena se synem se před 4 lety vrátili do
Šanghaje),
Jean (sedí se mnou v kanceláři, už 10 let
má
australský pas a své dvě děti (15 a 8 let) a pro
praktický život nepoužitelného manžela (podle
jejích slov) zanechala na 2 roky v Sydney), Sun
(také se
mnou v kanceláři, čínská
číňanka z
Harbinu). Po cestě jsme obdivovali spostu rozkvetlých stromů
a
bylin.
![]() ![]() ![]() Cestou z ryokanu
na univerzitu
jsme míjeli i místní svatyni,
která je
vyhlášeným místem pro
kvetoucí
sakury, ale bylo ještě moc brzy. Proto jsme se na toto
místo vrátili o týden později,
právě když
sakury byly v nejlepším. Vyrazili jsme na kolech
po
obědě. Ještě v univerzitním kampusu vznikla
první
fotka. Povíval lehký vánek, shazoval
okvětní lístky třešní a
kupil je na
hromádky a tak je stačilo zvednout a hodit do vzduchu...
Druhé foto ukazuje zbytek výpravy (zleva): Kim
(Korejec,
který v Koreji zanechal 5 starších
sester a v
Japonsku urgentně shání přítelkyni,
naplánoval si, že se říští
rok ožení
- ještě ale neví se kterou...), profesor Jang
(Taiwan) a
Sun (tu už znáte). Svatyně měla obvyklé
uspořádání a v parčíku
tvořeném
jenom třešněmi lidé piknikovali. Dvě slečny vzali
vyvenčit své mazlíčky a pro tuto
příležitost je
patřičně vyšňořili. Na páté fotce se
mi snad
alespoň trochu podařilo zachytit jak kouzelně to vypadá,
když se
k zemi snáší tisíce
bílých
okvětních plátků. A závěrem jedna
prapodivná bohatě žlutě kvetoucí rostlina.
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() クラーラ
|