Tato aktualitka Vám ukáže příjemnější (dlužno říci, že ne příliš časté) součásti mé práce. Mé pracovní působiště je ve městě Atsugi, v městské části Iiyama. Z domova to mám cca 30 km vlakem a pak 5 km na kole směrem ven z Tokia. Takže vlastně pracuji na venkově. Má to své nezanedbatelné výhody: ráno jezdím ven z města, tzn. ne tak plnými vlaky (ne, že bych si každý den sedla, ale nemusím se těch 40 minut ve vlaku cítit jak sardinka, jako ti co míří do centrálního Tokia) a z okna kanceláře se dívám na zelené hory.

Na univerzitě kde pracuji, měli čtyřletý velký projekt (něco jako evropské "Centrum excelence") a ten skončil k 31. březnu tohoto roku (japonský finanční rok začíná 1.dubna, takže v březnu je blázinec a utrácení peněz, tak jako u nás v prosinci). No a my jsme to byli oslavit slavnostním obědem ve vyhlášeném "zájezdním hostinci", který máme téměř za humny. První foto je společný snímek všech účastníků u Tanuki (psík mývalovitý, oblíbený to japonský maskot). Pak už se šlo na tradiční japonský oběd. Ten se sestával z mnoha chodů, omáček, mořských potvor a roztodivné zeleniny, podával se v tradiční japonské místnosti, jenom ty igelity na stolech mi moc tradiční nepřišly. Společnost u stolu mi dělali Ku (Taiwanec) a Pillai (Ind) se ženou. Vedle ní je pak můj pan profesor Ohba. Byly s námi i děti (2 vietnamské, 1 japonské) a ty dostali jiné jídlo. V Japonsku je zvykem, že děti do 12 let nedostávají tradiční jídlo, prý by ji nechutnalo.

Po obědě následovalo spoustu projevů, jak to bylo super a jak se snad někde někdy potkáme atd. Po dvou hodinách byl čas odjezdu, ale bylo nám nabídnuto, že když už jsme tam, tak že se můžeme vykoupat v místním onsenu. No velká většina se poslušně vrátila do práce, ale přece jenom se nás pár 'méně' pracovitých našlo a tak jsme se mohli proplést spletí pavilónků, chodbiček a jezírek (to vše patřilo k ryokanu - japonský výraz pro zařízení poskytují ubytování, stravu a koupel) až k onsenu. Jelikož bylo půl třetí odpoledne, tak žádní další hosté se nekoupali, a my jsme si mohli užívat ničím nerušenou poobědní lázeň.

Posilněni lázní jsme se vydali pěšky zpátky (autobus odvezl pouze ty nekoupající se). Ve vstupní bráně ryokanu vidíte zleva číňany Cao (už 13 let žije v Japonsku, ale jeho žena se synem se před 4 lety vrátili do Šanghaje), Jean (sedí se mnou v kanceláři, už 10 let má australský pas a své dvě děti (15 a 8 let) a pro praktický život nepoužitelného manžela (podle jejích slov) zanechala na 2 roky v Sydney), Sun (také se mnou v kanceláři, čínská číňanka z Harbinu). Po cestě jsme obdivovali spostu rozkvetlých stromů a bylin.

Cestou z ryokanu na univerzitu jsme míjeli i místní svatyni, která je vyhlášeným místem pro kvetoucí sakury, ale bylo ještě moc brzy. Proto jsme se na toto místo vrátili o týden později, právě když sakury byly v nejlepším. Vyrazili jsme na kolech po obědě. Ještě v univerzitním kampusu vznikla první fotka. Povíval lehký vánek, shazoval okvětní lístky třešní a kupil je na hromádky a tak je stačilo zvednout a hodit do vzduchu... Druhé foto ukazuje zbytek výpravy (zleva): Kim (Korejec, který v Koreji zanechal 5 starších sester a v Japonsku urgentně shání přítelkyni, naplánoval si, že se říští rok ožení - ještě ale neví se kterou...), profesor Jang (Taiwan) a Sun (tu už znáte). Svatyně měla obvyklé uspořádání a v parčíku tvořeném jenom třešněmi lidé piknikovali. Dvě slečny vzali vyvenčit své mazlíčky a pro tuto příležitost je patřičně vyšňořili. Na páté fotce se mi snad alespoň trochu podařilo zachytit jak kouzelně to vypadá, když se k zemi snáší tisíce bílých okvětních plátků. A závěrem jedna prapodivná bohatě žlutě kvetoucí rostlina.

クラーラ