Úvodní stránka Archiv |
Po vydatném
spánku a snídani z
vlastních zásob, kterou doplnil panem
domácím přinesený zelený
čaj, jsme vyrazili do
víru památek. Nejdřív jsme
prošli rozsáhlým hřbitovem ve
stráni (viz. první foto). Skrz něj jsme se dostali až do
chrámu Kyomizudera, který byl založen kvůli
pramenům, které podle pověsti zaručují
zdravý a dlouhý život. Chrám je
slavný také svou terasou, která je
podpírána stovkami pilířů a je odtama
krásný výhled na Kjóto (viz.
třetí foto s výhledem na terasu a ne na
Kjóto).
Někteří
účastníci navštívili
i svatyni se ztělesněním Budhy – byl to
kámen se znakem, ke kterému se šlo
úplnou tmou a jediným
vodítkem byl dřevěný
nepopsatelný objekt (k identifikaci se
vyjádřit nemohu, nebyl jsem tam).
Opravdu upřímné přání vyslovené
při dotyku kamene by se podle tradice mělo splnit. Na
druhé (nezmíněné) fotce je
krásně zdobená lucerna z tohoto chrámu.
Uličku pod
úpatím hor Higašiyama (doslova Východní hoty, které lemují Kjóto
a na jejichž úpatí se
nachází velké množství
chrámů) jsme
se dostali k dalšímu chrámu Kodai-ji,
který postavila na památku svého
manžela vdova po šogůnovi Toyotomi Hideyoši v roce 1605. Byla tam
zenová zahrada. Toto tvrzeni bych si dovolil
obměnit: Byla tam, aspoň podle mého názoru,
nejhezčí zenová zahrada, kterou jsem v Japonsku
viděl. By jsem tam už před cca.3 lety, kdy jsem Kjóto
navštívil na jeden týden u
příležitosti konference, a ani druhá
návštěva nezklamala. Skrz Maruyama park,
který je západního stylu a v
jezírku tam bydlí kachny a kapři, jsme
došli na oběd do indické restaurace. Za 1000 jenů
jsme zde mohli sníst co kdo snesl. Bylo to dobré
a poněkud ostré, což platí
zejména o jednom docela nevinně
vyhlížejícím salátu. K
pití jsme si objednali tradiční
nápoj lassi, což je tekutina založena na jogurtu s
příchutí různého ovoce (v
našem případě mango
a granátové jablko). Na
první fotce jsou jesličky na vycházce,
poté následují dvě fotky ze svatyně
Kodai-ji. Následující tři fotky
zachycují přírodniny, které jsme
zhlédli ať už na cestě nebo v chrámech.
Cestičkou po
úpatí hor jsme pokračovali do chrámu
Nanzen-ji. Díky své rozlehlosti se v něm
nachází spousta nemších
svatyní. V těchto místech
původně stála vila císaře Kameyama,
který tam žil od roku 1288. Už v roce 1291 se z toho stal
základ dnešního zenového
chrámu, protože císař stihl brzo
umřít. V
průběhu občanské války v 15. století
bylo zničeno množství budov v tomto komplexu, a proto je
většina současných budov až ze 17.
století. Navštívili jsme zahradu
Tenju-an, kde je hlavní budova z roku 1602. Byla to
krásná zahrada ve stylu typickém pro
14. století plná štěrku a kamenů. Pokračovali jsme do zahrady "Tygra
překračujícího vodu", která se
rozprostírá okolo budovy, kde bydlel
hlavní kněz. Tato byla postavena v roce 1585 a přesunuta na
toto místo v roce 1611 z císařského
paláce. Na stěnách jsou malby tygrů,
nejslavnější je pak překvapivě tygr
pijící vodu a ne ten
který vodu překračuje.
Zahrada samotná je opět plná štěrku a
kamenů. V areálu je také
nepoužívaný akvadukt z červených
cihel, působí poněkud rušivě, ale je to
zřejmě cenná památka. Fotky z
Nanzen-ji jsou předvedeny níže. Hladový kapr je
pak z jezírka v zahradě Tenyuan. Asi není
překvapením, že mu K. sypala jen
suché listí a ne skutečné
žrádlo.
Pak jsme se vydali po cestě
Filozofů kolem kanálu na úpatí hor,
který byl lemován (již
odkvetlými)
třešněmi. Našim cílem
byl Ginkaku-ji (Stříbrný pavilon),
který byl zrovna v rekonstrukci. Pavilon samotný
však není hlavní ozdobou tohoto
areálu, protože jeho staviteli na samotné
postříbření nezbyly peníze. Ten komu
došly finance byl šogun
Yošimasa a stavět se začalo v roce 1482. Jak je asi v
Kjótu tradicí, stal se z toho po jeho
smrti zenový chrám.
Nejslavnější je okolní
písková zahrada, která je
krásně upravená do různých
geometrických tvarů. Více o tomto
chrámu i o Kjótu obecně můžete najít v
aktualitce od K., viz. zde.
První fotka je pak patřičně podepsaný
(orazítkovaný) nápis v kameni. Na
druhé fotce pak jeden z několika
pískových útvarů v zahradě Ginkaku-ji.
Autobusem jsme se vrátili do ryokanu a značně uondáni jsme se osvěžili nezbytnou koupelí. Na večeři zašli do nedaleké restaurace 4. cenové kategorie, ovšem prvotřídní jakosti jídla. Každý jsme si dali něco jiného, bylo to nejenom dobré, ale na japonské poměry toho bylo i extrémně hodně. Večeři jsme potom trávili při večerní procházce Kjótem, při které jsme navštívili i uličku Ponto-čó, v níž se nachází obrovské množství tradičních japonských restaurací. ホンザ
と
マミンカ
|