Ráno jsme dostali poslední čaj od pana domácího a rozloučili jsme se. Slíbili jsme Vám nějaké další podrobnosti o panu domácím, takže tady jsou: ryokan Yuhara se od svého vzniku (70. léta) zaměřuje na cizince. To znamená, že pan domácí a jeho maminka (která ryokan otevřela) umí pár základních zdvořilostních a provozních frází v angličtině. Celý ryokan je prošpikován cedulkami v angličtině, němčině a francouzštině připomínající základní pravidla v japonských domech (např. zouvat se u vchodu, před koupelí se vysprchovat, po koupeli nevypouštět vodu z vany, nehlučet, atd.). Když jsme se ale pana domácího na něco zeptali, tak jsme rázem zjistili, že jeho znalost angličtiny není o mnoho rozsáhlejší než právě těch několik frází. O to víc nás překvapil, když po zjištění, že jsme češi začal švitořit zdvořilostní fráze v češtině! Jeho slovník se skládal z: Děkuji. Vítejte zpátky. Dobrý den. Ode mě si potom nechal napsat: Koupelna je připravena. Nashledanou. Přijďte zase. Musím říct, že všechny nové fráze si zapamatoval úžasně rychle a opravdu by mě zajímalo v kolika řečech tuto základní konverzaci zvládá.
 
Zavazadla jsme uložili na nádraží do té samé schránky jako 2 dny předtím a vyrazili k císařskému paláci. Prohlídka je zadarmo, ale je třeba si rezervovat místo s předstihem. Takže jsme si rezervovali prohlídku na odpoledne, ale z jedné skupiny mohli jít pouze 4 lidé a my jsme neprozřetelně nahlásili, že je nás 5. Změnit najednou tvrzení a říci, že jsme 2 skupiny nám přišlo blbé, takže zatímco dámská část výpravy si zamluvila prohlídku Sentó Gošo (palác pro císaře v důchodu) , H. šel do hlavního císařského paláce, který využívá císař při návštěvách Kjóta.

Dopoledne jsme strávili v nedalekém Nijó-jo (-jo = hrad). Byl postaven v roce 1603 jako oficiální sídlo šoguna Tokugawy při návštěvách Kjóta. Ze stavby je zřejmá prezentace moci i obava o život. Velké hradby a vodní příkop obklopují jak reprezentativní, tak soukromé části paláce. Dolní, oficiální palác má rozlohu více než 800 tatami (1.8 x 0.9 m = 1 tatami) a malby posuvných dveřích jsou mistrovským uměleckým dílem. V chodbách jsou tzv. slavičí podlahy, takže při každém našlápnutí vržou, aby nebylo možné šmírování. V horní části hradu stál pětipatrový palác, který v roce 1750 vyhořel po zásahu bleskem. Postavili další, který však také vyhořel. Stavby umístěné zde dnes byly původně součástí císařské vily za městem a přesunuty na toto místo v roce 1894.  Nejzajímavější částí kromě rozlehlých a krásných zahrad byl interiér oficiálního paláce, který byl vyzdoben množstvím krásných maleb a dřevorytů. V některých místnostech byli i figuríny v dobových kimonech a ukazující různé ceremonie. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit.

Na první fotce je část sbírky bonsají v Ryokanu Yuhara. Na druhé fotce je japonský prvomájový průvod (z ampliónů zněly báječné budovatelské písně). Potom již následují fotky z Nijó-jo. Za zmínku stojí poslední foto s malou japonskou turistkou, která však byla víc unesená obrovitými cizinci než starobylou architekturou.



Pak jsme se přesunuli do císařského paláce na objednané prohlídky. Malá odbočka: všechny japonské ulice a chodníky nejsou moc široké, ale cesty kolem císařského paláce mají možná i 30 metrů na šíř. Zřejmě to má návštěvníkům připomenout neomezenou císařskou moc. Obvod pozemku paláce je 4 km a výška zděného plotu je cca. 4 až 5 metrů. Celý areál je posázen množstvím borovic, které symbolizují dlouhověkost. Při prohlídce jsme vlastně dovnitř do žádného paláce nešli, pouze kolem a hlavní atrakcí byla zahrada. Ta byla na japonské poměry docela rozlehlá, ale půvabná. Do jedné části zahrady u jezírka, které představuje mořské pobřeží, bylo přivezeno 120 tis. oblázků z moře. Pan průvodce byl zřejmě vtipný, protože se Japonci docela bavili. Za námi šel hlídač, aby nikdo nikam neutekl, nebo něco neprovedl. V císařských zahradách v Kjótu a Tokiu se mohou dobrovolníci mohou přihlásit na úklid či údržbu a dostat se tak do míst, kam by se jinak nedostali. První fotka ukazuje cestičku vyježděnou cyklisty uvnitř císařského paláce. Pak následuje zákoutí jedné z vnitřních zahrad a budova vnitřního paláce s významným stromem, který má svou symboliku (ta H. bohužel neutkvěla).  Po prohlídce jsme už byli všichni dost uondání a tak jsme kolem dalších chrámů vyrazili směrem k nádraží. Před jedním vznikla i poslední momentka, kde se s japonským půvabem mísí tradiční a moderní.


V 16:56 jsme nastoupili do šinkanzenu a vyrazili domů do Tokia. V 19:20 jsme dorazili do Jokohamy, odkud nám to zabralo další hodinu k domovu. Poslední část byla v době dopravní špičky, takže jsme zažili trochu toho mačkání ve vlaku (ale ještě to mělo daleko k těm správným sardinkám).