Z domu jsme vyrazili pěšky přes řeku Tamagawa a došli do skanzenu Nihon Minkaen.  Tento už jsme navštívili i sami s K., fotky a krátké povídání k nahlédnutí zde. Tento skanzen byl založen kolem roku 1947 a v současnosti se v něm nachází 23 budov, nejmladší z nich byla postavena v roce 1913. Ze západního pobřeží Honšů tam bylo množství domů se strmýma doškovýma střechama o tloušťce kolem 50 cm, ochrana proti velkým přívalům sněhu. Střechy domů z východního Honšů jsou povětšinou šindelové, na větrných místech byly na zatížení použity kameny. Komíny nebyly v žádném z domů, takže při topení na otevřeném ohništi je tam poněkud nedýchatelno. Ve skanzenu probíhala řada tradičních aktivit, čajový obřad (druhé foto), vyřezávání praktických věcí z bambusu a splétání bačkůrek z rýžové slámy (proces na čtvrté fotce, možný výsledek pak na páté).

Ze skanzenu jsme zamířili k nedaleké stanici Noborito, poblíž které jsme si v rychlém občerstvení dali oběd. K. se ještě necítila zcela v pořádku, takže se vydala osobákem domů, kdežto my jsme jeli rychlíkem do centra Tokia na most Harajuku. Na tom se každou neděli schází japonská omladina v podivném oblečení, které je navíc doplněno výrazným make-upem. Je to zvláštní, ale někteří se nechtěli nechat vyfotit. Otázkou tedy je, proč tam vůbec chodí? Pokračovali jsme do šintoistické svatyně Meiji-jingu, kde jsme doběhli svatební průvod. Navíc jsme tam viděli i výstavu ikeban. Fotky z těchto míst můžete najít i v aktualitce z předchozí výpravy do těchto končin. Následovala cesta na nedalekou vlakovou stanici, odkud jsme vyrazili k domovu. Rozhodly jsme se vystoupit už na stanici Komae, kde jsme si daly kafe, kdežto H. jel rovnou domů.

Na následujících fotkách je zajímavý kousek z Harajuku, nevěsta v Meiji-jingu a nejhezčí z ikeban tamtéž.

ホンザ  と  マミンカ