Úvodní stránka
Archiv
H.
je ještě pořád nemocný a my jsme
vyrazily do
centra Tokia. Počasí nám dneska přeje,
vyšly jsme
si k
císařskému paláci. V
parku před ním je jezdecká socha samuraje,
kterému
se v ocase uhnízdili vrabčáci (první
foto). Do
samotného areálu paláce je veřejnosti
vstup povolen pouze 2x do
roka (viz. zde) a ze
samotného císařského paláce
je z venku vidět pouze to co je na druhé fotce. Protože
jsme z vyrazili docela pozdě, odsunuly jsme
návštěvu
přilehlých zahrad na později a šly raději na
oběd,
který jsme si daly ve stínu Tokio International
Forum (třetí
foto),
kam přijedou malé dodávky, každá s
jiným
jídlem, a pracovníci z okolních
úřadů si
přijdou pro krabičku a sní ji na lavičkách venku
pod
stromy. Odtamtud jsme se
přes
obchodní a mrakodrapové centrum Tokia
(čtvrté foto) vydaly do
tradičního japonského divadla Kabuki-za
na hru Kisen (je to jméno hlavního hrdiny).
Popisovat to
nebudu, nikdo z nás to nikdy nezapomene a dobře že to trvalo
jen
půl hodiny. Foto z
interiéru přiloženo.
Na vzpamatování jsme si daly kávu a šly zpět do císařských zahrad (které vznikly na zbořeništi hradu posledního šogúna, zbytky hradeb na pozadí mrakodrapů na prvním fotu), které jsou zdarma přístupné veřejnosti. Jsou zajímavé obrovskými valy, ale nejzajímavější je, na japonské zahrady netradiční, parková úprava (která vyžaduje spoustu místa, které si jen tak někdo nemůže dovolit). Stále tam hlídá spousta policajtů, pěšky, kolmo i auty. V zahradě se nám podařilo ulovit obrovského motýla/můru do sbírky kamaráda od M. Po cestě domů ve vlaku jsem ulovila (foťákem od pasu) ukázku japonské úpravy nehtů (i když musím uznat, že tohle je příliš i na japonské poměry).
Nedá mi to, musím se vrátit k divadlu kabuki. Nejde tak moc o samotné představení, ale o organizaci která ho obklopuje. Lístky se začínají prodávat 20 min před představením v případě, že jdete tak jako my, pouze na část představení. Celé představení se skládá z mnoha aktů a strávíte v divadle půlku dne. Vzhledem k neznalosti jazyka jsme si vybraly taneční akt. Krom tance hráli ještě na šamizen a bubínky a doprovázeli se zpěvem.
K divadlu jsme přišli ve 12:40 a kolem bylo už dost lidí, kteří seděli na rybářských stoličkách a evidentně na něco čekali. Snažily jsme se zjistit kdo je poslední a jak to funguje, ale už po minutě k nám přišel pán, který nás dovedl do vedlejšího vchodu a do jiné řady – právě tam kde se prodávaly lístky na jednotlivé části her. K. se postavila do řady – byla asi třetí – a nás poslala na prohlídku okolí divadla na Ginze. Venku bylo strašně horko (25° ve stínu) a v ulicích bylo nepříjemně, takže jsme se asi po 10 minutách vrátili ke K. do budovy. Řada čekajících zatím pokročila a my jsme se postavily ke K. dopředu a sdělovaly si dojmy. Vzápětí k nám přistoupil zřízenec, který nám podával papír kde bylo napsáno, že jedna osoba nemůže kupovat lísky pro celou skupinu, že v řadě musí stát všichni kdo chtějí divadlo vidět. Proto jsme se musely přesunout na konec řady. Schody nahoru, po kterých se táhla fronta, byly dost příkré a naše zraněná M. se tam obtížně šplhala. Naštěstí vedly tytéž schody i ke galerii, odkud jsme představení měly sledovat.Pozorný pořadatel si všiml zraněné a operativně dovolil, aby M. mohla zůstat nahoře. Pochopitelně, že to oznámil i dalšímu zřízenci, který dozoroval frontu v blízkosti pokladny. Terčem manipulace jsme však nebyly samy, ale také rodilí japonci. Asi jeden metr vlevo od pokladny stála cedule s informací, že tato je zatím zavřena. Paní, která stála první, se postavila na její úroveň, ale zřízenec ji okamžitě vrátil za úroveň cedule, aby ji vzápětí odstranil a my jsme mohly přistupovat k pokladně. Paní pokladní s nikým nekomunikovala, zřízenec vždy odpočítal počet lidí a nahlásil ji počet lístků. Po bezproblémovém zakoupení vstupenek jsme byly eskortovány dalším zřízencem do prvního patra, kde došlo ke střídání zřízenců a my mohly pokračovat do čtvrtého (našeho cílového) pořadí. Tam byly dvě uvaděčky, které nás nasměrovaly do dveří, kde jsme si už našly místa.
V hledišti lidé jedli z plastových krabiček, měly láhve s pitím a vůbec se nechovali slavnostně jako u nás v divadle. Osvětlení hlediště se ze začátkem představení vůbec nezměnilo. Úderem 13:32 (čas kdy podle programu představení mělo začít) někdo, komu byli vidět pouze nohy, odhrnul oponu a začalo se. Kabuki hrají pouze muži, takže jedinou ženskou roli (kurtyzánu) hrál muž (který se specializuje na ženské role), ale vůbec to nebylo poznat, protože byl nalíčen na bílo a měl ladné pohyby. Zpěvy byly pro naše uši naprosto nepřijatelné, měly jsme dojem, že spíše kolabují a nemohou proto dozpívat. Japoncům se to zřejmě líbilo, protože vyvolávali občas silným hlasem něco, čemuž jsme nerozuměly, ale pak jsme se dozvěděly, že vyvolávají jména nebo čísla herců podle školy, kde se učili kabuki. Ještě že vykřikovali, protože jinak bychom usnuly už po 10 minutách. Všechno dobře dopadlo a mnich svedený kurtizánou se vrátil do kláštera a za 30 minut jsme se s úlevou vypotácely ven.
Ještě musím přidat pár komentářů k tradičnímu chování Japonců, které se značně liší od našeho (západního). Těžko říct, zda to souvisí s japonskou oblibou focení, ale dávají si velký pozor, aby nikomu nevlezli nečekaně před objektiv, čí aby se předbíhali při čekání na nějaký krásný záběr. Ne tak běloška, která se v císařských zahradách postavila těsně před M. fotící krásnou borovici a začala zkoumat jak tu borovici nejlépe vyfotit.
Další zajímavostí je, že Japonci nevstávají nikomu v žádném dopravním prostředku, ani malé děti nepouští staré lidi sednout. Výjimkou je myslím šest až osm míst, vyhrazených pro nemocné, přestárlé, těhotné a cestující s malými dětmi. I tato místa jsou většinou obsazeno normální populací, která se o žádná přednostní práva nezajímá - z vlastní každodenní zkušenosti K. Na normálních sedadlech pak mají školní děti aktovky a nikdy jsem neviděla, že by jim starší člověk řekl ať si ty tašky dají pryč, že si chce sednout. Když se Japonci něco nelíbí, tak to ignuroje. Vypadá to, že spoléhají na pozornost okolí, takže když mu člověk neuhne, tak se může stát, že si neřekne "S dovolením" (Sumimasen) a zůstane radši stát. Na druhou stranu při vystupování z vlaku se s okolím nemazlí a cpou se ke dveřím. Staří lidé mají také obdivuhodné zrychlení při nastupování do vlaků a dokážou v honbě za sedadlem porazit i mnohem mladší část populace.
Na vzpamatování jsme si daly kávu a šly zpět do císařských zahrad (které vznikly na zbořeništi hradu posledního šogúna, zbytky hradeb na pozadí mrakodrapů na prvním fotu), které jsou zdarma přístupné veřejnosti. Jsou zajímavé obrovskými valy, ale nejzajímavější je, na japonské zahrady netradiční, parková úprava (která vyžaduje spoustu místa, které si jen tak někdo nemůže dovolit). Stále tam hlídá spousta policajtů, pěšky, kolmo i auty. V zahradě se nám podařilo ulovit obrovského motýla/můru do sbírky kamaráda od M. Po cestě domů ve vlaku jsem ulovila (foťákem od pasu) ukázku japonské úpravy nehtů (i když musím uznat, že tohle je příliš i na japonské poměry).
Nedá mi to, musím se vrátit k divadlu kabuki. Nejde tak moc o samotné představení, ale o organizaci která ho obklopuje. Lístky se začínají prodávat 20 min před představením v případě, že jdete tak jako my, pouze na část představení. Celé představení se skládá z mnoha aktů a strávíte v divadle půlku dne. Vzhledem k neznalosti jazyka jsme si vybraly taneční akt. Krom tance hráli ještě na šamizen a bubínky a doprovázeli se zpěvem.
K divadlu jsme přišli ve 12:40 a kolem bylo už dost lidí, kteří seděli na rybářských stoličkách a evidentně na něco čekali. Snažily jsme se zjistit kdo je poslední a jak to funguje, ale už po minutě k nám přišel pán, který nás dovedl do vedlejšího vchodu a do jiné řady – právě tam kde se prodávaly lístky na jednotlivé části her. K. se postavila do řady – byla asi třetí – a nás poslala na prohlídku okolí divadla na Ginze. Venku bylo strašně horko (25° ve stínu) a v ulicích bylo nepříjemně, takže jsme se asi po 10 minutách vrátili ke K. do budovy. Řada čekajících zatím pokročila a my jsme se postavily ke K. dopředu a sdělovaly si dojmy. Vzápětí k nám přistoupil zřízenec, který nám podával papír kde bylo napsáno, že jedna osoba nemůže kupovat lísky pro celou skupinu, že v řadě musí stát všichni kdo chtějí divadlo vidět. Proto jsme se musely přesunout na konec řady. Schody nahoru, po kterých se táhla fronta, byly dost příkré a naše zraněná M. se tam obtížně šplhala. Naštěstí vedly tytéž schody i ke galerii, odkud jsme představení měly sledovat.Pozorný pořadatel si všiml zraněné a operativně dovolil, aby M. mohla zůstat nahoře. Pochopitelně, že to oznámil i dalšímu zřízenci, který dozoroval frontu v blízkosti pokladny. Terčem manipulace jsme však nebyly samy, ale také rodilí japonci. Asi jeden metr vlevo od pokladny stála cedule s informací, že tato je zatím zavřena. Paní, která stála první, se postavila na její úroveň, ale zřízenec ji okamžitě vrátil za úroveň cedule, aby ji vzápětí odstranil a my jsme mohly přistupovat k pokladně. Paní pokladní s nikým nekomunikovala, zřízenec vždy odpočítal počet lidí a nahlásil ji počet lístků. Po bezproblémovém zakoupení vstupenek jsme byly eskortovány dalším zřízencem do prvního patra, kde došlo ke střídání zřízenců a my mohly pokračovat do čtvrtého (našeho cílového) pořadí. Tam byly dvě uvaděčky, které nás nasměrovaly do dveří, kde jsme si už našly místa.
V hledišti lidé jedli z plastových krabiček, měly láhve s pitím a vůbec se nechovali slavnostně jako u nás v divadle. Osvětlení hlediště se ze začátkem představení vůbec nezměnilo. Úderem 13:32 (čas kdy podle programu představení mělo začít) někdo, komu byli vidět pouze nohy, odhrnul oponu a začalo se. Kabuki hrají pouze muži, takže jedinou ženskou roli (kurtyzánu) hrál muž (který se specializuje na ženské role), ale vůbec to nebylo poznat, protože byl nalíčen na bílo a měl ladné pohyby. Zpěvy byly pro naše uši naprosto nepřijatelné, měly jsme dojem, že spíše kolabují a nemohou proto dozpívat. Japoncům se to zřejmě líbilo, protože vyvolávali občas silným hlasem něco, čemuž jsme nerozuměly, ale pak jsme se dozvěděly, že vyvolávají jména nebo čísla herců podle školy, kde se učili kabuki. Ještě že vykřikovali, protože jinak bychom usnuly už po 10 minutách. Všechno dobře dopadlo a mnich svedený kurtizánou se vrátil do kláštera a za 30 minut jsme se s úlevou vypotácely ven.
Ještě musím přidat pár komentářů k tradičnímu chování Japonců, které se značně liší od našeho (západního). Těžko říct, zda to souvisí s japonskou oblibou focení, ale dávají si velký pozor, aby nikomu nevlezli nečekaně před objektiv, čí aby se předbíhali při čekání na nějaký krásný záběr. Ne tak běloška, která se v císařských zahradách postavila těsně před M. fotící krásnou borovici a začala zkoumat jak tu borovici nejlépe vyfotit.
Další zajímavostí je, že Japonci nevstávají nikomu v žádném dopravním prostředku, ani malé děti nepouští staré lidi sednout. Výjimkou je myslím šest až osm míst, vyhrazených pro nemocné, přestárlé, těhotné a cestující s malými dětmi. I tato místa jsou většinou obsazeno normální populací, která se o žádná přednostní práva nezajímá - z vlastní každodenní zkušenosti K. Na normálních sedadlech pak mají školní děti aktovky a nikdy jsem neviděla, že by jim starší člověk řekl ať si ty tašky dají pryč, že si chce sednout. Když se Japonci něco nelíbí, tak to ignuroje. Vypadá to, že spoléhají na pozornost okolí, takže když mu člověk neuhne, tak se může stát, že si neřekne "S dovolením" (Sumimasen) a zůstane radši stát. Na druhou stranu při vystupování z vlaku se s okolím nemazlí a cpou se ke dveřím. Staří lidé mají také obdivuhodné zrychlení při nastupování do vlaků a dokážou v honbě za sedadlem porazit i mnohem mladší část populace.
クラーラ とマミンカ