Ráno jsme se poprvé probudily do krásného počasí a jasně modrého nebe. Po celkém jednoduchém balení (oproti předchozím dnům velká volnost v rozložení věcí přímo na zem) jsme se prodrali kosodřevinou k nedaleké hlavní cestě, kde byla pořízena i první fotka K. Povšimněte si rovněž několika posledních mokrých kusů ponožek na straně batohu. Já na tom byl stejně, ale navíc se mi tam houpaly i kalhoty. Z kempu jsme vyrazili mezi prvními (aspoň z těch co spali ve stanech) a zamířili jsme k nedalekému vrcholu Čubecu-dake (1962 m.n.m.), přičemž při náročné cestě vzhůru skrze takřka neprostupnou kleč (K. i přesto v dobré náladě) jsme předešli i ty japonce, kteří vstávali před námi. Sportovně je třeba uznat, že se líp postupuje, když se vám větve otírají o ramena a ne o obličej. Třetí foto je pak ze samotného vrchlu a fotka působí daleko lepším dojmem, pokud člověk neví, co je tam napsáno. Přesto Vám to v rámci zvyšování vzdělanosti prozradím. V pravém sloupci je napsáno Hokaido (K. trvá na tom že Hokkaido) a nalevo pak Ministerstvo životního prostředí (či nějaký jeho japonský ekvivalent).

Měli jsme toho na tento den naplánováno celkem dost, ale díky příznivému počasí a nepříliš náročným stoupáním nám cesta celkem rychle ubíhala. Slunce sice připalovalo celkem zostra, ale chladný vítr tento pocit (bohužel) celkem úspěšně zažehnával. Nevýhoda dobrého počasí pak byla v množství lidí, kteří šli proti nám. Jejich počet možná nebyl výrazně větší než v předchozích dnech, ale věděli jsme o nich dlouho dopředu.
Zvolna jsme vystoupali nad celkem velkou chatu Hakuun-dake Hinan-goya a v sedle nad ní si dali oběd. Při něm K. pořídila nejen fotku vysokohorského čmeláka, ale v tomto místě jsem rovněž nafotil celkem rozsáhlé panorama, které můžete shlédnout zde (ale lepší asi bude stáhnou cíl jako, než otvírat tenhle obrázek přímo v prohlížeči). Na další fotce je zachycen starý kráter, jenž už je dávno obklopen daleko mladšími sopkami. Na předposlední fotce tohoto dne jsem pak zachycen při klesání ke kempu, který se nacházel v sedle pod samotnou Asahi-dake (2290 m.n.m.), nejvyšší horou Hokaida. V té době už jsem na sobě jasně cítil následky nechráněné hlavy před sluncem a kolena začala dávat najevo celkovou nespokojenost s množstvím klesání. Celkovému stavu nepřispěla ani občasná přítomnost sirných výparů. O to víc pak překvapilo jak mě tak K., že jsem byl schopen doběhnout sáček, který nám při stavění stanu odfouknul vítr (navíc ve finále naboso, protože jsem vyrazil s nezapnutými sandály). Celý den se okolo nás prohánělo neuvěřitelné množství vážek, pokus zachytit jejich hejna však nevyšel, takže na poslední fotce aspoň detail jedné z nich. 

Pro celkovou fyzickou vyčerpanost (především moji) jsme se rozhodli vyrazit na Asahi-dake, nejvyšší vrchol masivu Daizatsu-sanu a nejmladší sopku v oblasti (vybuchla asi před 600 lety), až další den. Pokud by se nám podařilo vstát, tak jsme měli v plánu tam dorazit na východ slunce, který měl být asi o půl páté. Díky několika dalším japonským výletníkům, pro které je východ slunce jednou z nejpodstatnějších věcí, jsme nakonec po třetí hodině ranní vstát dokázali a na vrchol kolem čtvrté ráno vylezli.

Východní obzor sice nebyl úplně bez mraků, ale i tak to stálo za to, jak ostatně dokumentují pořízené fotky. Na vrcholovém fotu si pak vpravo za námi můžete všimnout stínu samotné Asahi-dake. Na třetí fotce je pak její západní úbočí na kterém se nachází množství horkých pramenů a sirných výduchů a s tím související přítomnost onsenů. Při sestupu K. fotila jakési rostlinky a Asahi-dake, ale vlastní stín překročit nedokázala. Poslední fotka je pořízena již po snídani a při cestě ke Kuro-dake (1984 m.n.m.), kde začínal sestup do civilizace v podobě vesničky Sounkjó (cca. 600 m.n.m.). Naštěstí je spodní část tohoto sestupu zvádnutelná kabinovou lanovkou, ale i tak mě těch 700 výškových metrů (realizovaných většinou klikatým schodištěm na úbočí velice strmého Kuro-dake), které jsme museli sejít po svých, naprosto odrovnalo. Jak bylo v Sounkjó a kam jsme postupovali dále zase někdy jindy.

ホンザ