Japonci začali s masivním obsazováním Hokkaida až  v druhé polovině 19. století. Do té doby zde v klidu žil kočovný eskymácký národ Ainu. S příchodem "vyspělejší" civilizace se původní obyvatelé (stejně jako všude jinde na světě) stali lidmi druhé kategorie a jejich kultura byla téměř vymýcena. Japonsko teprve v roce 1998 zrušil původní diskriminační zákon a přiznal Ainu, ke kterému se hlásí asi 25 000 lidí, právo na sebeurčení. My jsme se bohužel (až na pár muzejních vytrín) s žádnou známkou jejich existence nesetkali.

Další historickou kapitolou jsou ostrovy na sever od Hokkaida, jmenovitě Sachalin a Kurilské ostrovy. Jižní část Sachalinu byla  Japonci kolonizována stejně jako Hokkaido. V roce 1875 jí Japonci s Rusama vyměnili za Kurilské ostrovy. Na začatku 20. století potom Japonci znovu expandovali na sever a zabrali jižní Sachalin a dokonce jih Kamčatky. Sovětský svaz jim to ale vše vrátil i s úroky a nakonci 2. světové války, kdy bylo Japonsko v troskách všechny ostrovy zabralo. Japonsko však stále nárokuje 4 nejižnější Kurilské ostrovy jako svoje území (hlavně kvůli podmořským zásobám ropy a bohatým lovištím). Mezi Japonskem a Sovětským svazem kvůli Kurilským ostrovům nikdy nebyla podepsána mírová dohoda a tudíž de facto jsou od druhé světové války ve válečném stavu. Ale dost bylo historie, vzhůru do současnosti.

Na Hokkaido jsme opět letěli - je to levnější než vlak a jenom o trochu dražší než  loď, která pluje 18 hodin. Z letiště jsme se přes Sapporo a Furano přesunuli do největšího japonského národního parku Daisecuzan. Za 6 dní jsme přešli jeho hlavní hřeben, abychom stopem pokračovali dále na severovýchod na poloostrov Širetoko, který je zapsán ve světovém přírodním dědictví UNESCO. Jde opět o národní park se spoustou medvědů, nádherným dramatickým pobřežím, pralesem a vulkanickou činností. Zde jsme se usadili ve vesničce Utoro a vyráželi na jednodenní výlety. Cesta zpět není naznačena, protože jsme ji podnikli nočním spacím autobusem, do kterého jsme nastoupili v Utoru a vystoupili v Sapporu bez nejmenšího tušení kudy jsme jeli.