Úvodní stránka
Archiv
Jedny z
posledních fotek, které vám z Japonska
ukážeme, budou z výletu do Kusatsu. Je
to
onsenové městečko severozápadně od Tokia. Má
nejvíce
přírodních pramenů v celém Japonsku,
je jich
více než sto a společně produkují zhruba 32000
litrů
horké vody za minutu. Je jim společná
vysoká kyselost
a tedy dobré desinfekční účinky.
Zdroje
uvádějí, že se jedno-jenová
hliníková mince do týdne
rozpustí. Z
průzkumů vyplynulo, že jde o
nejpopulárnější
resort v Japonsku a navštíví ho přes 3
miliony
turistů ročně. Za zmínku jistě stojí, že
sesterským městem jsou i Karlovy Vary.
Vyrazili jsme tam na začátku listopadu společně s A. a H., kteří u nás byli na návštěvě. Šlo o prodloužený víkend, z něhož jsme však pro tento výlet využili pouze neděli a pondělí, protože K. musela v sobotu ještě měřit. Měli jsme trošku potíže s rezervací ubytování, ale nakonec se to pomocí kolegů v práci povedlo (i když si naúčtovali vyšší cenu než měli uvedenou na internetu). Vzdálenost od Tokia není extrémní, takže jsme se tam i zpět dostali lokálkama a poslední úsek pak autobusem (místa v přímých autobusech z Tokia už byla vyprodána).
Ještě před polednem jsme byli na místě a hned vyrazili na náměstí, kde se nalézá Yubataka, nejsilnější horký pramen v Japonsku a symbol Kusatsu, produkující 4000 litrů vody za minutu o teplotě 70 stupňů a s příjemným pachem síry (to tvrdí průvodce, já bych se nebál výrazu zkažené vejce). Z tohoto místa jsou i první dvě fotky. Místo bylo zaplaveno návštěvníky, takže jsme se s pomocí taxíku brzo přesunuli mimo město na krátkou procházku. Měli jsme namířeno k Ousen no taki, což (jak název napovídá) jsou vodopády. Ač je i tato atrakce zmíněna v průvodci, byly jsme tam téměř sami. Na třetí fotce zaháníme medvědy, kteří se v těchto oblastech vyskytují a začínáme se sestupem k vodopádu. Ten na sebe nenechává dlouho čekat , čtvrté foto. Cesta zpět už je náročnější a navíc na nás žádný taxík nečeká. Zpátky do centra je to pouze pár kilometrů, takže nemáme problém tam dojít po svých. Jak je vidno z páté fotky, pořádný turista kvůli rozhledu i přes plot skočí. Část onoho rozhledu je pak na šesté fotce.
Po návratu do centra jsme se ubytovali v tradičním ryokanu a vyrazili do parku Sai no Kawara. Tam se nachází mnoho pramenů jejichž jména mají povětšinou něco do činění s ďáblem. Turisti se však ničeho nebojí a navštěvují tato místa v množství větším než malém (první foto). V horní části tohoto parku se nachází stejnojmený onsen. Tento je známý zejména proto, že se zde nachází největší venkovní lázeň v níž je teplota vody závislá na vzdálenosti od pramene (moc blízko jsme se k nemu nedostali, ale neseděli jsme jen v nejstudenější části). Po cestě zpět do ryokanu jsme to vzali znova přes náměstí, lidí znatelně ubylo a večerní nasvětlení se podařilo i bez stativu docela dobře zvěčnit (druhé foto). Poslední dvě fotky zachycují poslední, ale o to náročnější, akci dne. Sníst tak bohatou večeři vyžadovalo nemálo času a odhodlání, ale povedlo se.
Ráno nás čekala decentnější verze večeře a naplánovaný výstup na horu Shirane. Byl to sice dlouhý, ale pozvolný výstup, takže jsme se příliš neuhnali a měli čas na zkoumání okolí. Docela dlouho jsme šli lesem (kde žijí medvědi), po němž následovala střední část mezi bambusovou travou. Vše co je na první fotce (a nejsou to stromy) je bambusová tráva. V té žijí podivní chlupatí kamzíci (druhé foto, japonsky zvaní kamošika), kteří vydávají ještě podivnější varovné zvuky. S výškou se citelně ochlazovalo a na první sníh jsme narazili v okolí chaty, u které se také nacházely mokřady na třetí fotce. Poslední část cesty nás vedla okolo přemrzlých borůvek (čtvrté foto) a smradlavých čmoudíků (páté foto) k turistickému centru a hlavní přístupové komunikaci.
Ač jsme za celé dopoledne potkali pouze jednoho turistu a pak osazenstvo chaty, ocitli jsme se u turistického centra v docela hustém davu, který směřoval ke kráteru nedaleko vrchlu Shirane (první foto). V tom se nalézá jezero Yugama (druhé foto), hlavní a jediný cíl návštěvníku přijíždějících auty. Výhled na něj je možný ze dvou míst, buďto přímo z hrany kráteru, odkud je i druhá fotka, nebo ze svahu hory Shirane. Tam už však opět nikdo nechodil, i když je výhled ozvláštněn ještě jedním jezerem jiné (normální) barvy, třetí fotka. Na samotný vrchol Shirane se bohužel nesmí, takže kóta 2160 m zůstala nedobyta. Procházku jsme zakončili v mokřadech poblíž turistického centra, odkud jsme posléze odjeli autobusem zpátky do Kusatsu a pak dále na vlak a do Tokia.
Vyrazili jsme tam na začátku listopadu společně s A. a H., kteří u nás byli na návštěvě. Šlo o prodloužený víkend, z něhož jsme však pro tento výlet využili pouze neděli a pondělí, protože K. musela v sobotu ještě měřit. Měli jsme trošku potíže s rezervací ubytování, ale nakonec se to pomocí kolegů v práci povedlo (i když si naúčtovali vyšší cenu než měli uvedenou na internetu). Vzdálenost od Tokia není extrémní, takže jsme se tam i zpět dostali lokálkama a poslední úsek pak autobusem (místa v přímých autobusech z Tokia už byla vyprodána).
Ještě před polednem jsme byli na místě a hned vyrazili na náměstí, kde se nalézá Yubataka, nejsilnější horký pramen v Japonsku a symbol Kusatsu, produkující 4000 litrů vody za minutu o teplotě 70 stupňů a s příjemným pachem síry (to tvrdí průvodce, já bych se nebál výrazu zkažené vejce). Z tohoto místa jsou i první dvě fotky. Místo bylo zaplaveno návštěvníky, takže jsme se s pomocí taxíku brzo přesunuli mimo město na krátkou procházku. Měli jsme namířeno k Ousen no taki, což (jak název napovídá) jsou vodopády. Ač je i tato atrakce zmíněna v průvodci, byly jsme tam téměř sami. Na třetí fotce zaháníme medvědy, kteří se v těchto oblastech vyskytují a začínáme se sestupem k vodopádu. Ten na sebe nenechává dlouho čekat , čtvrté foto. Cesta zpět už je náročnější a navíc na nás žádný taxík nečeká. Zpátky do centra je to pouze pár kilometrů, takže nemáme problém tam dojít po svých. Jak je vidno z páté fotky, pořádný turista kvůli rozhledu i přes plot skočí. Část onoho rozhledu je pak na šesté fotce.
Po návratu do centra jsme se ubytovali v tradičním ryokanu a vyrazili do parku Sai no Kawara. Tam se nachází mnoho pramenů jejichž jména mají povětšinou něco do činění s ďáblem. Turisti se však ničeho nebojí a navštěvují tato místa v množství větším než malém (první foto). V horní části tohoto parku se nachází stejnojmený onsen. Tento je známý zejména proto, že se zde nachází největší venkovní lázeň v níž je teplota vody závislá na vzdálenosti od pramene (moc blízko jsme se k nemu nedostali, ale neseděli jsme jen v nejstudenější části). Po cestě zpět do ryokanu jsme to vzali znova přes náměstí, lidí znatelně ubylo a večerní nasvětlení se podařilo i bez stativu docela dobře zvěčnit (druhé foto). Poslední dvě fotky zachycují poslední, ale o to náročnější, akci dne. Sníst tak bohatou večeři vyžadovalo nemálo času a odhodlání, ale povedlo se.
Ráno nás čekala decentnější verze večeře a naplánovaný výstup na horu Shirane. Byl to sice dlouhý, ale pozvolný výstup, takže jsme se příliš neuhnali a měli čas na zkoumání okolí. Docela dlouho jsme šli lesem (kde žijí medvědi), po němž následovala střední část mezi bambusovou travou. Vše co je na první fotce (a nejsou to stromy) je bambusová tráva. V té žijí podivní chlupatí kamzíci (druhé foto, japonsky zvaní kamošika), kteří vydávají ještě podivnější varovné zvuky. S výškou se citelně ochlazovalo a na první sníh jsme narazili v okolí chaty, u které se také nacházely mokřady na třetí fotce. Poslední část cesty nás vedla okolo přemrzlých borůvek (čtvrté foto) a smradlavých čmoudíků (páté foto) k turistickému centru a hlavní přístupové komunikaci.
Ač jsme za celé dopoledne potkali pouze jednoho turistu a pak osazenstvo chaty, ocitli jsme se u turistického centra v docela hustém davu, který směřoval ke kráteru nedaleko vrchlu Shirane (první foto). V tom se nalézá jezero Yugama (druhé foto), hlavní a jediný cíl návštěvníku přijíždějících auty. Výhled na něj je možný ze dvou míst, buďto přímo z hrany kráteru, odkud je i druhá fotka, nebo ze svahu hory Shirane. Tam už však opět nikdo nechodil, i když je výhled ozvláštněn ještě jedním jezerem jiné (normální) barvy, třetí fotka. Na samotný vrchol Shirane se bohužel nesmí, takže kóta 2160 m zůstala nedobyta. Procházku jsme zakončili v mokřadech poblíž turistického centra, odkud jsme posléze odjeli autobusem zpátky do Kusatsu a pak dále na vlak a do Tokia.
ホンザ