Úvodní stránka
Archiv
Stejně jako
minulý rok v
tomto čase, přišel další z
japonských
svátků, tzv. Obon. Je to týden, ve
kterém
dochází k
setkávání rodiny a
uctění památky předků. Není s
tím
spojené žádné
státní volno, ale
univerzity (na jedné z nichž K. pracuje)
bývají
zavřené. Toho jsem jako omluvu v práci využil i
já
a vyrazili jsme do japonských Jižních Alp. Z
názvu
příspěvku pak celkem jasně plyne, jak se japonsky řekne
jižní.
Z náhledu mapy to spíše vypadá jako motorizovaný výlet kolem Fuji, ale šlo nám zejména o tu tmavě modře značenou část, kterou jsme museli ujít po svých. V plánu jsme měli vyrazit v sobotu brzo ráno vlakem do Šizuoky (červená linka) a pokračovat autobusem k přehradě Hatanagi dai-iči (žlutá tečkovaná). Naštěstí si K. včas (v pátek odpoledne) všimla upozornění, že na této cestě došlo k velkému sesuvu a je neprůjezdná (sesuv je na mapě někde pod nápisem Ikawa). Kontrolní telefonát na autobusovou společnost nám to potvrdil a navíc jsme se dozvěděli, že autobus je zatím zrušen bez náhrady. K. operativně našla několik možností jak se do daného místa dostat. Asi nejjistější bylo pokračovat vlakem do Kanayi (mimo mapu), kde začíná soukromá vlaková linka vedoucí přes Senzu do Ikawy a odtama pokračovat nějakým lokálním autobusem až k původnímu cíli u přehrady Hatanagi dai-iči. Tato varianta ovšem vyžadovala extremně brzké vstávání a jízdu šinkanzenem. Proto jsme se rozhodli pro riskantnější variantu, která sice také znamenala brzké vstávání, ale ušetření za vlak.
Podle původního plánu jsme se dostali do Šizuoky, odkud jsme však jeli autobusem směřujícím do Senzu (žlutá linka). Konečná zastávka byla asi 20 km před tímto městem, přičemž jsme měli asi 45 minut na to, abychom se tam dostali stopem a chytli vlak do Ikawy. Vzhledem k tomu, že to byla lokální silnička, vypadalo to s náma docela špatně. Frekvence provozu nebyla nejvyšší a byl čas pořídit i fotku čajových plantáží (první foto), čaj z nichž tuto oblast proslavuje. Díky zkušenému stopu od K., která zastavila rodinku jedoucí navštívit prarodiče, nám vlak nakonec ujel jen asi o 5 minut (a další jel za 2 hodiny). Senzu je naštěstí jen malé město, takže jsme to neměli daleko na další stop. Ještě na cestě K. mávla na první projíždějící auto, které k našemu překvapení (viz. druhé foto) zastavilo. Jednalo se o místního pěstitele čaje nemajícího pochopitelně ani minimální znalosti angličtiny. I tak jsme si docela popovídali a on nás nakonec vzal až k našemu prvnímu cíli - přehradě Hatanagi dai-iči. Na mapě je trasa stopu značena bledě modře. Po cestě jsme museli nabral ze zásob v jeho skladišti benzín na další cestu (ona druhá fotka) a vzal nás i na několik zajímavých vyhlídek mimo hlavní cestu, odkud jsme mohli vidět níže se vinoucí trať (třetí foto).
U přehrady končila zpevněná cesta a dále směl jen autobus společnosti Tokai forest (neboli Východomořský les), která v této oblasti Minami Alps zpravuje několik chat. Podle informací na netu je tento minibus zadarmo pro turisty, kteří přenocují na jedné z chat této společnosti, což se musí dokázat účtem o zaplacení. Mají to ale (bohužel) vymyšleno i pro lidi začínající na tomto konci hor, takže jsme zaplatili 3000 jenů za osobu a později jsme mohli uplatnit slevu v této výši na horské chatě. Při čekání na autobusek se událo několik podstatných věcí. Zaprvé začala bouře, které jsou v odpoledních hodinách v těchto oblastech velice časté. Zároveň se zhoršením počasí se zhoršily i vyhlídky na dodržení plánu pochodu, který K. dala nad mapou pracně dohromady. Mohla za to japonská organizovanost, protože jsme museli vyplnit papír, kde budem kterou noc spát a těžko jsme tam mohli napsat "tam kde dojdem". Jako první kemp jsme tedy byly nuceni vyplnit konečnou stanici minibusu - Sawarajima, odkud jsme měli v plánu ještě pár hodin jít.
Cesta minibusem byla především opatrná, protože cesta nebyla z nejširších. Hned po prvním kilometru nás čekal přestup do jiného vozidla, protože jsme po vlastní ose museli překonat menší sesuv zeminy, který zablokoval cestu a s ní i plynulou dopravu. Nakonec jsme těch cca. 20 km jeli asi hodinu a už v mírném dešti dorazili k luxusnímu kempu. Za přespání ve stanu sice požadovali 1000 jenů na osobu, ale měli jsme v tom zahrnutou možnost horké koupele a nečekaným bonusem bylo při registraci i sledování našeho judisty, který vypadl hned v prvním kole (první soutěžní den olympiády) a reklamní balení nějakého povzbuzujícího nápoje, resp. prášku rozpustitelného ve vodě. Je nutno hned poznamenat, že energie nám chyběla poměrně často, ale odvahu k požití tohoto dárku jsme neměli.
To by bylo asi všechno na úvod, popis samotného výletu přijde časem. Na závěr ještě krátce popíšu konec výletu. Severní konec Minami Alps je daleko více navštěvován, takže se to obešlo bez jakýchkoliv komplikací. Došli jsme do Hirogawary, odkud jsme se autobusem dostali za dvě hodiny do Kofu (zvláště ze začátku to bylo na úzké cestě s autobusem standartní velikosti docela zajímavé, protože jsme se pohybovali v příkrém svahu asi 500 metrů nad řekou a do bezpečí nás dostal asi 2 km dlouhý tunel pod hřebenem) a zbytek cesty domů jsme absolvovali vlakem.
Z náhledu mapy to spíše vypadá jako motorizovaný výlet kolem Fuji, ale šlo nám zejména o tu tmavě modře značenou část, kterou jsme museli ujít po svých. V plánu jsme měli vyrazit v sobotu brzo ráno vlakem do Šizuoky (červená linka) a pokračovat autobusem k přehradě Hatanagi dai-iči (žlutá tečkovaná). Naštěstí si K. včas (v pátek odpoledne) všimla upozornění, že na této cestě došlo k velkému sesuvu a je neprůjezdná (sesuv je na mapě někde pod nápisem Ikawa). Kontrolní telefonát na autobusovou společnost nám to potvrdil a navíc jsme se dozvěděli, že autobus je zatím zrušen bez náhrady. K. operativně našla několik možností jak se do daného místa dostat. Asi nejjistější bylo pokračovat vlakem do Kanayi (mimo mapu), kde začíná soukromá vlaková linka vedoucí přes Senzu do Ikawy a odtama pokračovat nějakým lokálním autobusem až k původnímu cíli u přehrady Hatanagi dai-iči. Tato varianta ovšem vyžadovala extremně brzké vstávání a jízdu šinkanzenem. Proto jsme se rozhodli pro riskantnější variantu, která sice také znamenala brzké vstávání, ale ušetření za vlak.
Podle původního plánu jsme se dostali do Šizuoky, odkud jsme však jeli autobusem směřujícím do Senzu (žlutá linka). Konečná zastávka byla asi 20 km před tímto městem, přičemž jsme měli asi 45 minut na to, abychom se tam dostali stopem a chytli vlak do Ikawy. Vzhledem k tomu, že to byla lokální silnička, vypadalo to s náma docela špatně. Frekvence provozu nebyla nejvyšší a byl čas pořídit i fotku čajových plantáží (první foto), čaj z nichž tuto oblast proslavuje. Díky zkušenému stopu od K., která zastavila rodinku jedoucí navštívit prarodiče, nám vlak nakonec ujel jen asi o 5 minut (a další jel za 2 hodiny). Senzu je naštěstí jen malé město, takže jsme to neměli daleko na další stop. Ještě na cestě K. mávla na první projíždějící auto, které k našemu překvapení (viz. druhé foto) zastavilo. Jednalo se o místního pěstitele čaje nemajícího pochopitelně ani minimální znalosti angličtiny. I tak jsme si docela popovídali a on nás nakonec vzal až k našemu prvnímu cíli - přehradě Hatanagi dai-iči. Na mapě je trasa stopu značena bledě modře. Po cestě jsme museli nabral ze zásob v jeho skladišti benzín na další cestu (ona druhá fotka) a vzal nás i na několik zajímavých vyhlídek mimo hlavní cestu, odkud jsme mohli vidět níže se vinoucí trať (třetí foto).
U přehrady končila zpevněná cesta a dále směl jen autobus společnosti Tokai forest (neboli Východomořský les), která v této oblasti Minami Alps zpravuje několik chat. Podle informací na netu je tento minibus zadarmo pro turisty, kteří přenocují na jedné z chat této společnosti, což se musí dokázat účtem o zaplacení. Mají to ale (bohužel) vymyšleno i pro lidi začínající na tomto konci hor, takže jsme zaplatili 3000 jenů za osobu a později jsme mohli uplatnit slevu v této výši na horské chatě. Při čekání na autobusek se událo několik podstatných věcí. Zaprvé začala bouře, které jsou v odpoledních hodinách v těchto oblastech velice časté. Zároveň se zhoršením počasí se zhoršily i vyhlídky na dodržení plánu pochodu, který K. dala nad mapou pracně dohromady. Mohla za to japonská organizovanost, protože jsme museli vyplnit papír, kde budem kterou noc spát a těžko jsme tam mohli napsat "tam kde dojdem". Jako první kemp jsme tedy byly nuceni vyplnit konečnou stanici minibusu - Sawarajima, odkud jsme měli v plánu ještě pár hodin jít.
Cesta minibusem byla především opatrná, protože cesta nebyla z nejširších. Hned po prvním kilometru nás čekal přestup do jiného vozidla, protože jsme po vlastní ose museli překonat menší sesuv zeminy, který zablokoval cestu a s ní i plynulou dopravu. Nakonec jsme těch cca. 20 km jeli asi hodinu a už v mírném dešti dorazili k luxusnímu kempu. Za přespání ve stanu sice požadovali 1000 jenů na osobu, ale měli jsme v tom zahrnutou možnost horké koupele a nečekaným bonusem bylo při registraci i sledování našeho judisty, který vypadl hned v prvním kole (první soutěžní den olympiády) a reklamní balení nějakého povzbuzujícího nápoje, resp. prášku rozpustitelného ve vodě. Je nutno hned poznamenat, že energie nám chyběla poměrně často, ale odvahu k požití tohoto dárku jsme neměli.
To by bylo asi všechno na úvod, popis samotného výletu přijde časem. Na závěr ještě krátce popíšu konec výletu. Severní konec Minami Alps je daleko více navštěvován, takže se to obešlo bez jakýchkoliv komplikací. Došli jsme do Hirogawary, odkud jsme se autobusem dostali za dvě hodiny do Kofu (zvláště ze začátku to bylo na úzké cestě s autobusem standartní velikosti docela zajímavé, protože jsme se pohybovali v příkrém svahu asi 500 metrů nad řekou a do bezpečí nás dostal asi 2 km dlouhý tunel pod hřebenem) a zbytek cesty domů jsme absolvovali vlakem.
ホンザ