Úvodní stránka
Archiv
Tak již
poněkolikáté jsme se vypravili do
západní
části Tokia do oblasti zvané Okutama (předchozí výlety zde a zde).
To je i
jméno konečné vlakové stanice linky Ome, ze
které jsme se z úsporných důvodů
ještě
vrátili osobákem na předchozí stanici
Shiromaru a
do Okutamy jsme pak došli pěšky (tyto
složité
manévry si nezasluhují
úplné
vysvětlení). Na tomto výletě se nás
sešlo
celkem pět, přičemž původní účast měla
být
ještě vyšší.
Ranní
vstávání a zdravotní
komplikace však
dokážou nabourat jakkoliv silnou motivaci (znám
to z
vlastní zkušenosti).
Hned z údolí se nabízely výhledy na okolní, krásně zabarvené, stráně (vzorek na první fotce), do kterých bylo naneštěstí třeba i vystoupat. To dokumentují schody, jejichž fotka je jasným důkazem toho, že fotografie zplošťuje. Sklon stoupání se naštěstí brzy zmenšil a nabyl podstatně zajímavějších forem (třetí foto). Po cestě jsme také nacházeli i pohledy, které značně zlepšovaly náladu, viz. rozcestník na poslední fotce. Nevím, kdo měl na svědomí překlad do angličtiny, ale z vysvětlení mé učitelky japonštiny bych řekl, že výraz "Dead end" by smysl japonského nápisu vystihl daleko lépe. I tak je třeba se zamyslet nad mentalitou tvůrců japonského značení, když na ukazateli s šipkou napíšou, že "Tato cesta končí".
Nicméně jsme klidným tempem dostoupali pod vrchol hory jménem Nokogiri-jama, na který jsme však vylezli pouze s K., protože zbytek výpravy zvolil zkratku k sedlu, kterým procházela silnice. V tomto sedle jsme se občerstvili a vyrazili k nejvyššímu bodu výletu, který se tyčil do výše 1405 metrů (jméno bohužel nevím jak přečíst - bylo napsáno jenom ve znacích). Na poslední fotce z této části výletu jsme právě na tomto vrcholku, přičemž z kompozice je zřejmé, že šlo o samospoušť (a to už jsem ořezal ty dva metry země před lavičkou).
Našim cílem byla přehrada s překvapivým názvem Okutama-ko, zdroj pitné vody pro Tokio, jež se bohužel nacházela cca 900 metrů pod námi. Vzhledem k tomu, že s tempem jsme to zrovna nepřeháněli, hrozilo, že poslední část cesty půjdeme za tmy. E. navíc začala mít kvůli prudkému klesání problémy s kolenem, takže jsem s ní sestupoval ještě pomaleji než ostatní. Naštěstí se na rychlost sestupu příznivě promítla diskuze o nejvyšší aktivitě medvědů, o které E. sice nic netušila, ale rovněž nemohla vyvrátit mé domněnky o tom, že nejaktivnější jsou právě v podvečer. Navíc jsme si byli jisti, že obecně jsou aktivní na podzim, kdy shromažďují zásoby na zimu.
Na druhou stranu měla pozdní hodina příznivý vliv na osvětlení okolních krás, takže s přibývajícám časem rostla i kvalita fotek. Na prvních fotkách je záběr hor v Okutamě a silueta M. v poslední fázi sestupu. Následuje velice povedená fotka nasvětlené trávy s přehradou v pozadí, kterou se musím pochlubit. Překvapivě (či bohužel) ne fotkou samotnou, ale K. která ji pořídila. Poslední foto jen dokazuje um místních kadeřníků, kteří dokáží vykouzlit svatozář i nad hlavou někoho takového jako je K. (a tuhle už jsem fotil já sám).
Nakonec jsme došli na hráz přehrady už za tmy, ale poslední část cesty už nebyla tak náročná, takže to vůbec nevadilo. Tak akorát jsme došli na zastávku autobusu, který nás dovezl na vlak do Okutamy. Tentokrát už bychom si výletem do stanice Shiromaru příliš nepomohli, takže jsme v klidu nasedli a vyrazili směrem k domuvu.
Hned z údolí se nabízely výhledy na okolní, krásně zabarvené, stráně (vzorek na první fotce), do kterých bylo naneštěstí třeba i vystoupat. To dokumentují schody, jejichž fotka je jasným důkazem toho, že fotografie zplošťuje. Sklon stoupání se naštěstí brzy zmenšil a nabyl podstatně zajímavějších forem (třetí foto). Po cestě jsme také nacházeli i pohledy, které značně zlepšovaly náladu, viz. rozcestník na poslední fotce. Nevím, kdo měl na svědomí překlad do angličtiny, ale z vysvětlení mé učitelky japonštiny bych řekl, že výraz "Dead end" by smysl japonského nápisu vystihl daleko lépe. I tak je třeba se zamyslet nad mentalitou tvůrců japonského značení, když na ukazateli s šipkou napíšou, že "Tato cesta končí".
Nicméně jsme klidným tempem dostoupali pod vrchol hory jménem Nokogiri-jama, na který jsme však vylezli pouze s K., protože zbytek výpravy zvolil zkratku k sedlu, kterým procházela silnice. V tomto sedle jsme se občerstvili a vyrazili k nejvyššímu bodu výletu, který se tyčil do výše 1405 metrů (jméno bohužel nevím jak přečíst - bylo napsáno jenom ve znacích). Na poslední fotce z této části výletu jsme právě na tomto vrcholku, přičemž z kompozice je zřejmé, že šlo o samospoušť (a to už jsem ořezal ty dva metry země před lavičkou).
Našim cílem byla přehrada s překvapivým názvem Okutama-ko, zdroj pitné vody pro Tokio, jež se bohužel nacházela cca 900 metrů pod námi. Vzhledem k tomu, že s tempem jsme to zrovna nepřeháněli, hrozilo, že poslední část cesty půjdeme za tmy. E. navíc začala mít kvůli prudkému klesání problémy s kolenem, takže jsem s ní sestupoval ještě pomaleji než ostatní. Naštěstí se na rychlost sestupu příznivě promítla diskuze o nejvyšší aktivitě medvědů, o které E. sice nic netušila, ale rovněž nemohla vyvrátit mé domněnky o tom, že nejaktivnější jsou právě v podvečer. Navíc jsme si byli jisti, že obecně jsou aktivní na podzim, kdy shromažďují zásoby na zimu.
Na druhou stranu měla pozdní hodina příznivý vliv na osvětlení okolních krás, takže s přibývajícám časem rostla i kvalita fotek. Na prvních fotkách je záběr hor v Okutamě a silueta M. v poslední fázi sestupu. Následuje velice povedená fotka nasvětlené trávy s přehradou v pozadí, kterou se musím pochlubit. Překvapivě (či bohužel) ne fotkou samotnou, ale K. která ji pořídila. Poslední foto jen dokazuje um místních kadeřníků, kteří dokáží vykouzlit svatozář i nad hlavou někoho takového jako je K. (a tuhle už jsem fotil já sám).
Nakonec jsme došli na hráz přehrady už za tmy, ale poslední část cesty už nebyla tak náročná, takže to vůbec nevadilo. Tak akorát jsme došli na zastávku autobusu, který nás dovezl na vlak do Okutamy. Tentokrát už bychom si výletem do stanice Shiromaru příliš nepomohli, takže jsme v klidu nasedli a vyrazili směrem k domuvu.
ホンザ