Úvodní stránka Archiv |
Začnu představením aktérů, kteří se
zúčastnili popisovaných oslav a
většina z nich se mnou sdílí
kancelář. Při psaní jmen se snažím
používat český přepis, i když ho jen odhaduju.
Zleva doprava to jsou Šudži Morinaga, Ičikawa san, Jukio
Katsukawa, Šimodo san a holka se kterou sice
sedím v kanclu, ale jejíž jméno mi
neutkvělo. Na vysvětlenou musím uvést, že jsem od
ní ještě neslyšel
anglického slova, tzn. ještě jsme se nebavili a
hned tak asi nepobavíme. Taky jsem se nezeptal, proč na
fotkách pořád ukazujou že
zvítězíme (nebo chcou druhé
dítě?).![]() ![]() ![]() San za jménem může být použito jak pro ženskou tak pro chlapa a používám ho v případě kdy neznám křestní jméno (i když tu asi křtěný není nikdo). Jejich jména povětšinou neznám, protože se všichni, byť i kamarádi, oslovují příjmením a je velká vyjímka pokud tomu tak není. Vzhledem k tomu, že moje příjmení je na ně poněkud složité, tak jsem pro ně většinou Jan san. Abyste měli nějakou představu o jménech, tak následuje krátký slovníček, kde jsou uvedeny překlady částí jmen u kterých jsem si jistý že v tom jméně opravdu znamenají to co samostatně: mori - les iči - kámen kawa - řeka Ičikawa ale prý neznamená kamenná řeka, to by se podle mých skromných znalostí řeklo spíš: 石の川 (iči no kawa, pro ty kteří snad nemají nainstalovanou podporu japonštiny). První oslava se konala v místní jídelně, která se nachází v budově kde dočasně přebývám. Abych se nemusel vracet do kanclu, ![]() Sice se mi nepovedlo za celý večer zjistit, kdo měl na svědomí zajištění Spišské Borovičky, ale dá se v jistém smyslu říct že slavila ohromný úspěch. Například Morinaga san přišel následující den do práce kolem 12:00, což je celkem normální, ale odmítl jít s náma na oběd a celé odpoledne prospal na pohovce, kterou máme v kanclu. Především v začátcích oslav platí striktní pravidlo, že si člověk nesmí dolívat sám. V průběhu večera se to pochopitelně mění. Má to nepatrnou nevýhodu, protože se na začátku pilo převážně pivo a to z malých skleniček. Myslím, že mě všichni dostatečně znáte a víte že si na pivo až tak nepotrpím, ale přesto jsem musel celkem korzovat aby mi nedolívali stále ti samí lidé a aby mě tím pádem neměli za notorika. Nevšiml jsem si nějaké extrémní přecitlivělosti na alkohol, i když individuální rozdíly mezi nimi určitě jsou, protože Ičikawa san pila víc a rychleji než Morinaga san a rozhodně byla daleko stabilnější. ![]() Pro zajímavost je třeba uvést, že jejich jídelníček se neliší pouze množstvím syrových mořských potvor. Tradiční japonská snídaně se sestává z misky rýže zalité syrovým vajíčkem. Na druhou stranu jsem si jednoho dne odpoledne v kanclu chroupal mrkvičku a pořád jsem nechápal proč se na mě tak divně koukají. Vypadalo to, že kdyby měl někdo z nich foťák, tak už jsem asi zvěčněn na místní nástěnce kuriozit. Pak jsem se dozvěděl, že syrová zelenina se tady v podstatě nejí, jediný Morinaga san sebral odvahu a ve svých 23 letech poprvé ochutnal kus syrové mrkve. Další oslava se už konala v restauraci, která se specializuje na jídlo z Okinavy. Nerozuměl jsem přesně u jaké přiležitosti se celá akce koná, ale bylo to v podstatě shromáždění studentů Saku Tsunety, což je profesor který tu nade mnou drží ochrannou ruku a jehož přiměřenější označení by bylo Tsuneta sensei. Celá tato akce byla velice umírněná, takže jedinou zmínku zasluhuje jídlo. Bylo to celé menu, jehož přesné složení si bohužel nepamatuju a nedokážu ani odlišit čím se, prý výrazně, odlišovalo od japonské kuchyně. Sašimi (syrová ryba), syrová chobotnice a další syrové potvory, jež jsem neznal a anglické jméno se nedověděl, byly skutečně výborné. Každý z nás měl před sebou malá kamínka na pevný líh (nebo něco takového) a některé chody byly dokončovány přímo před námi. Zajímavá byla zejména polívka, která se ohřívala v papírovém obalu, který z mě neznámých důvodů neprohořel. Zásoba pevného paliva stačila přesně na přivedení polívky do varu, asi to nedělali prvně. Po odchodu z této restaurace napadla některé účastníky báječná myšlenka navštívit karaoke bar. Tyto jsou v Japonsku velice populární i u lidí kteří (jako já) neumí vůbec zpívat. Nejednalo se v tomto případě o velkou místnost, kde by se zpívalo pro všechny přítomné, ale každá parta lidí je usazena do své separátní místnosti. Nestihl jsem se dostatečně opít, takže jsem v podstatě jen vybral sem tam nějakou píseň a nechal jsem je to zpívat za mě. Sice jsem se nikdy zpívat neslyšel, ale troufl bych si říct že jeden z nich zpíval ještě hůř než já... Poslední akce se konala v kanclu 25.12. ku příležitosti oslav vánoc. Ty se sice v Japonsku téměř neslaví a myslím, že je to pro ně něco jako Sv. Valentýn pro čechy. Rozhodně nejsou kvůli vánocům žádné svátky, i když 23.12. je volno, protože má císař narozeniny. Oslava spočívala v objednání pizzy po telefonu a nákupu dalšího občerstvení a alkoholu. Diskuze probíhala převážně v japonštině, takže jsem se rozhovorů moc nezúčastňoval, krom občasného Só deska (vyjádření souhlasu s tím kdo co právě říká). V průběhu večera došlo i na vyprávění vtipů, i když se to především díky jazykové bariéře příliš (vůbec) nepovedlo. |