Játro - ještě horší sci-fi, než jsme čekali
Ano, je to tak. Sci-fi Jádro se po shlédnutí zapsal v mém podvědomí jako jedno z nejhorších sci-fi, které jsem kdy viděl. Někam na úroveň Armageddonu. A to nejen pro celou jeho nesmyslnost, ale též pro četná filmová klišé. Jediné, co mě utěšuje, je fakt, že jsem za tento bé-třídní (i když podle kvality by bylo možná vhodnější zařadit jej až někam k ocasu abecedy) zaplatil jen ztraceným časem a žádnými penězi. Film totiž přináší zcela převratný pohled na celou geofyziku.
Již začátek je podivný. V jednom okamžiku zkolabuje dvaatřicet lidí v okruhu dvou bloků. Jak se ukazuje, všichni měli kardiostimulátory. A cože z toho? Zatím nevíme, experti (zřejmě FBI) jdou za vysokoškolským profesorem dr. Joshem Keyesem, jehož odbornost je dle všeho v okolí zvukových a jiných vln. Jeho návštěva v márnici prozatím nic nevysvětluje. V dalším obraze jsme svědky hromadné sebevraždy hejna ptáků, kteří vlastními těly roztřískají okna a výlohy v několika domech. Ještě nemáte jasno? Dr. Keyes již začíná tušit, proto zaúkoluje své spolupracovníky (a angažují se i nejchytřejší studenti) ve vyhledávání informací o zemském elektromagnetickém poli a sestaví jeho funkční 3-D model (a to v poměrně krátkém časovém horizontu - prostě parta géniů).
Asi už čekáte (no, s ohledem na fakt, že to bylo napsané na každém plakátě, tak to asi víte), že zemské magnetické pole kolabuje (páč se přestalo točit vnější jádro). Zřejmě vás taky zajímá, co ještě může mít na svědomí jeho vysazení - no, divme se, ale zásadním způsobem se podepíše na přistání raketoplánu Endeavour, v jehož pilotním křesle sedí jedna z hlavních hrdinek - major Rebecca. Způsob přistání formou kosmického smyku mi přišel poněkud nevhodný. Ale budiž. Jenže po rozpadnutí se ionizační stopy se přijde na fakt, že raketoplán míří trochu jinam, než na místo určení (v řídícím centru se mluví o drobné odchylce). Místo na Cape Canaveral přímo do středu Los Angeles (čili o jednu Ameriku vedle). Představy o raketoplánu přelétajícím tak padesát metrů nad baseballovým stadionem a přistávajícím ve vybetonovaném řečišti na břiše (páč na podvozku se nevejde pod mosty), navíc těsně dojíždějícím k lešení, na němž zůstává hluchý dělník (a samozřejmě to náhodou vyjde na centimetry), jsou více než úsměvné.
Děj jde dál - profesor Keyes již má hotovou teorii i model a konzultuje jej se svým slavnějším kolegou dr. Zimskym. Ukazuje se, že věci jsou správně a tak dochází na více než názorné nastínění situace před odpovědnými armádními činiteli (zde si myslím, že je v podstatě jediná reálná představa z celého filmu a to, že zeleným mozkům se musí vše vysvětlit dostatečně polopatisticky a názorně, aby jim to došlo). Nic to však nemění na faktu, že scéna je nudná a zbytečně dlouhá (je však nezbytné patřičně vylíčit krvavé vize).
A nebyli bychom v USA, aby neexistoval nějaký ten tajný projekt, který vše spasí. Kdesi hluboko v horách zneuznalý vědec konstruuje superpevnou výsadkovou sondu (která je tím pevnější, čím větší je okolní tlak) a rychlořezný rotační ultrazvukový laser. Když o tom tak přemýšlím, tak název laser je vlastně blbost, pakliže se bavíme o zvuku. A ultrazvuk je zase poněkud podivný s ohledem na fakt, že z přístroje vychází evidentně viditelná světlo. No, co se dá dělat, celá sága je podobných přehmatů plná. Hlubinná loď je rozestavěna a musí se urychleně dostavět. "Jak dlouho bude trvat, než tu loď dokončíte?" "Když půjde všechno dobře, tak deset, možná dvanáct let." "A co byste potřeboval, abyste ji dokončil za tři měsíce?" "Já nevím � Patnáct miliard dolarů?" "Berete šek?"
Je to jasné, vzniká tým, který má za úkol sestavit loď a dopravit její posádku složenou z velitele, pilota (nebudu vás napínat, je to ta ženská, co rozbila raketoplán v centru L. A.), navigátora (profesor Keyes), odborníka na geofyziku (jeho slavný kolega Zimsky), zbrojmistra (v oboru jaderných hlavic) a inženýra (stavitele celé věci) a tisíc megatun v jaderných hlavicích do vnějšího jádra, tam je odpálit a tím jádro znovu roztočit. Jednoduché jako facka.
Aby na Zemi nevznikla panika, je třeba monitorovat úniky informací. K tomuto účelu je najmut jakýsi pubertální hacker (scéna jeho zatýkání je taky patřičně nadsazená), který již měl problémy se svou zálibou. "Vy po mně chcete, abych hacknul planetu? Tak dobrá."
Další část děje by byla poněkud nudná, tak scénárista sáhl k obvyklým filmovým klišé. Zaprvé - pilotka Rebecca tu a tam rozbije loď při simulovaném průniku do nitra a za druhé - z důvodu gradace děje je nutné obětovat nějaké ty nevinné civilisty. Gigantickou elektrickou bouří je postižen celý Řím. Elektrické výboje přeskakující po suchých kamenech Kolosea jsou mírně zarážející. Okamžik, kdy zmíněná kamenná stavba pod tíhou blesků exploduje, jakoby uvnitř bylo pár megatun TNT, vás zarazí ještě víc. Nebudu to dále rozpitvávat, Řím prostě najednou vypadá jako za Nerona.
Gradující události urychlí start světozáchranců. Jak loď klesá ze startovací rampy k mořskému dnu, na cestě jej doprovázejí zpívající kosatky. Tento okamžik si zapamatujte, bude se vám během dalšího děje ještě jednou hodit.
Průnik zemskou kůrou je nudný. V oknech lodě neustále probleskují jakési surrealistické změti barev. Ostrý přechod do pláště (doslova na pár metrech) je taky nezajímavý. Posléze však přichází první překvapující objev geofyziky. V jinak tekutém zemském plášti se totiž tu a tam nacházejí obrovské duté jeskyně, které mají pevné stěny a jsou vyplněny (kromě prázdna) gigantickými krystaly kdoví čeho. Je jasné, že zde zahyne první člen posádky a jen čekáte, kdy to přijde a kdo to bude.
Situace je následující - loď leží na dně krystalové jeskyně, všeřezající rotační svítící ultrazvukové lasery, které nemohou být z principu lasery, nefungují, protože je v nich zaseknutý krystal, který nepřefikly (zato posléze je zdolán obyčejným autogenem), a do jeskyně dírou vytvořenou proniknuvší lodí od stropu padá magmatický vodopád (čili magmapád). Všechno by šlo podle plánu, jen kdyby se nepřerušil přívod kyslíku do autogenu. Není snazšího řešení, než že hlavní hrdina dr. Keyes obětuje přívod svůj vlastní (a málem se zadusí). Jestli čekáte, že on je první obětí, tak se pletete, protože je to hlavní hrdina a ti umírají buď až ve finále, nebo přežívají - zde je tomu nejinak. Černého Petra si vytáhuje velitel lodi, jehož jméno jsem si nezapamatoval, na něhož spadne kus krystalu (odmrštěný od nabíhající rotačních svítících ultrazvukových laserů-nelaserů) a on se posléze ponoří do oceánu magmatu.
Další mrtvolka přichází na řadu na rozhraní pláště a jádra, kde se nacházejí gigantické krystaly diamantů. Jeden z nich loď trochu nacuchá (je nad slunce jasné, že to je až ten úplně poslední), je nutné evakuovat se z narušené sekce lodi, což jeden člen posádky (zbrojmistr Sergej) nestíhá (protože se jak jinak obětuje) a umírá slisován jako v krabičce sardinek. Výpočty palubního geofyzika ukazují, že jádro je jako na potvoru příliš řídké (kromě toho je asi o polovinu teplejší, než nás učili ve škole) a tak jedna tisíci megatunová exploze ho neroztočí. Musí se vymyslet náhradní plán ...
A dál již nic neprozradím. Jen naťuknu, že za zastavení rotace mohou samozřejmě vojenské experimenty palubního geofyzika. Úsměvných až konsternujících scén je v ději ještě dost a dost. Přijdou na řadu i další obětování, jak jistě čekáte, na živu zůstanou pouze hlavní hrdinové Josh a Rebecca, symbolicky jako Adam a Eva (i když v jednom okamžiku jsem měl obavu, že dějová linie bude jiná a hlavní hrdina zemře dřív, než bývá obvyklé - tato obava se však ukázala jako zcela lichá). Nevyhneme se patetickým proslovům ("Kdyby byl na živu, určitě by chtěl, aby mise pokračovala."). Co člověka znalého opravdu pobaví je například okamžik, kdy prakticky bleskově po odpálení všech hlavic se v řídícím centru ozve: "Zvládli to, máme tu plnou rotaci jádra!", přičemž na obrazovce počítače je vidět rozbíhající se proces.
Pokud se chcete pobavit nad naivitou i ignorancí základních fyzikálních zákonů, běžte se na film podívat. Pokud chcete vidět, čeho jsou filmaři dnes schopni, běžte taky. Jinak však nevidím důvod, proč vážit dalekou cestu do kina kvůli takovému braku. Děj je povrchní a vyloženě debilní, scénáristovy představy naivní, efekty dohromady žádné pořádné, hezké ženské v bikinách tam taky neběhají. Je to pouze plné naprostých fyzikálních nesmyslů.
The Core, Paramount Pictures
