Poměrně rychle jsem se dostal k další aktualitce. Tentokrát to budou měsíc staré vzpomínky na zdolávání Fuji-san, nejvyšší hory Japonska. Byl to poslední vrchol, který nám tady chyběl ve sbírce, a který je pro mnohé turisty jediným důvodem k návštěvě Japonska. Na první i druhý pohled z dálky je to krásná hora, ale na jejím úpatí se z ní bohužel stane pouze zatraceně vysoký kopec popela a šutrů. Zde je na místě citovat místní přísloví: "Moudrý muž vyleze na Fuji-san jednou. Jen blbec tam leze dvakrát." Oficiální sezóna pro výstup je cca. od poloviny července do konce srpna, kdy je celkem stabilní počasí a teploty na vrcholu dosahují v průměru 5 stupňů. Před tímto termínem je ve vyšších polohách ještě množství sněhu a po něm nastává období tajfunů. I bez tajfunu samotného bývá síla větru po sezoně značně vysoká a teploty klesají pod nulu. Z odkazu na následující tabulku je zřejmé, že většina úmrtí na Fuji je mimo sezónu a způsobena uklouznutím, případně odfouknutím.

My jsme tentokrát nechtěli jít sami, takže jsme rozhodili sítě po okolí a snažili se nalákat naše známé, ale nezkušené, Japonce. V jednom případě se nám to i podařilo, ale S. na poslední chvíli (ne)očekávaně onemocněl. Rovněž možný výstup s M. a P. se nepodařilo zorganizovat kvůli neochotě prvního a jiným plánům druhého. Na poslední chvíli se tedy ukázalo, že v tom jsme zase jen sami dva. Podle rad zkušeného M. jsme nabrali spoustu zásob vody, 10 l pro dvě osoby na méně než 20 hodin, téměř všechno teplé oblečení co jsme doma měli a nakonec spacáky a plachtu proti větru. Chaty už byly v té době zavřeny a my jsme chtěli vidět východ slunce z vrcholu, tzn. bylo nutné přečkat noc venku.

Za pomoci ochotného kolegy v práci jsme zarezervovali dvě z posledních tří míst v přímém autobuse z Tokia do páté stanice. Fuji-san je totiž rozdělena do deseti úrovní, stanic. Na cestě Yoshida-guchi, kterou jsme si k výstupu zvolili my, a která je zdaleka nejpopulárnější, je první stanice ve svatyni Kitaguchi Hongu Fuji Sengen Jinja ve výšce 850 m a poslední desátá je na samotném vrcholu (3776 m). Kawaguchiko-guchi Gogome (gogome je japonsky "pátá stanice") ve výšce 2305 m byl pak začátkem naší výpravy. Díky bezproblémové přístupnosti tohoto místa jde o oblíbenou atrakci, jak je ostatně vidět na první fotce. Na druhé fotce na nás Fuji ještě na chvilku vykoukla, ale úvodních pár hodin jsme se většinou pohybovali v mraku (třetí foto). Šli jsme hodně pomalu, protože jsme měli v plánu ulehnout co nejpozději, nechtělo se nám na místě provizorního bivaku mrznout ani o trochu déle než bylo nutné. Na horní okraj nižší obačnosti (čtvrté foto) jsme se tedy dostali celkem pozdě. Na této fotce je také množství chat v okolí sedmé stanice a v popředí val, který zabraňuje erozi způsobované přívaly sněhu a turistů. Nad mraky se výrazně ochladilo a vítr začal zesilovat. Oblékli jsme na sebe téměř všechno co jsme měli a pokračovali směle vzhůru. To už jsme věděli, že v osmé stanici je ještě jedna otevřená chata, ovšem nacpaná k prasknutí a bez šance na to, abychom se tam ještě na noc vetřeli. Hranici 3000 m jsme překročili ještě za světla a někde kolem ní vznikl i pátý snímek se stínem Fuji. Soumrak dlouho netrval a do osmé stanice už jsme došli za tmy a za svitu čelovek. Ona poslední otevřená chata vypada opravdu nacpaně, takže jsme se v jejím okolí moc dlouho nezdržovali a vyrazili dále. Po několika desítkách výškových metrů jsme za jednou z dalších chat našli ze tří stran kryté místo, které jsme si zvolili pro bivak. Jeho fotku bohužel nemám, ale aspoň se nám na chvilku otevřel výhled na osvětlené město pod námi (páté foto, roztřesenou zmrzlou rukou s dlouhou expozicí).


Po značných problémech se zprovozněním benzínového vařiče a jeho následným udržením v chodu jsme jakžtakž uvařili pytlík těstovin s instantní omáčkou. K. neměla na jídlo ani pomyšlení a po pár lžičkách rezignovala úplně. Ač jsem dělal co jsem mohl, musel jsem víc než polovinu večeře zahrabat pod kameny. Teplý čaj nám posléze docela pomohl a stulili jsme se plně oblečeni do spacáků přikryti navíc plachtou proti větru. Bylo nám překvapivě docela teplo a i přes nedostatek místa jsme chvílema spali. Poryvy větru nám, krom poletujících zrníček popela, nezpůsobovaly žádné problémy. Kolem třetí hodiny ráno kolem nás začali procházet první turisté směřující k vrcholu na východ slunce. Po neúspěšném pokusu uvařit si čaj (zbytek čaje z večera byl zamrzlý) jsme se osvěžili hrncem vlažné vody a přidali se k houstnoucímu zástupu. Ani ráno jsme se neměli kam hnát, protože do východy zbývaly víc než dvě hodiny a okraj kráteru byl zhruba 300 m nad námi.

Kolem čtvrt na šest jsme dosáhli chat na okraji kráteru a zabrali místo, odkud jsme mohli vidět východ slunce. Jak je však zřejmé z následujících fotek, nebylo nám to dopřáno.


V této fázi jsme asi nejvíc promrzli. Byli jsme schováni před větrem, ale občasné poryvy udělaly taky svou práci. Když bylo jasné, že se slunečních paprsků hned tak nedočkáme, rozhodli jsme se obejít samotný kráter na jehož protější straně je i nejvyšší vrcholek (východ slunce jsme sledovali z výšky asi 3720 m). Brzo jsme pochopili, že to bude nad naše možnosti. Silný vítr nás rychle vrátil zpět za chaty. První z následujících fotek je tedy jeden z mála výhledů na kráter Fuji a její nejvyšší vrchol v pozadí. Na druhé fotce už se K. vrací k chatám, přičemž já se při focení krčím za zídkou v popředí. Ze sestupu je třetí a čtvrtá fotka, na které jsou na obzoru vidět nejenom Minami Alps. Bez problému jsme dorazili do páté stanice, odkud nám jel za pár hodin autobus směrem do Tokia. 


Co říci závěrem. Doma jsme zjistili, že celou noc a ráno byla teplota na vrcholku okolo -4 stupňů. Ještě týden jsme ronili kalné slzy a vysypávali popel z uší. Potvrdili jsme si platnost přísloví ze začátku této aktualitky, už nás tam nikdo znova nedostane.