Jak jsem Vás již informovali, tak japonci vánoce neslaví (samozřejmě, že obchodníci se je snaží přesvědčovat, že si musí na vánoce koupit spoustu nesmyslů, tak jako nás, ale taková ta vánoční atmosféra naprosto chybí). Za to se zde daleko více dá na oslavy nového roku (správný japnec musí co nejdříve a pokud možno vícekrát na začátku nového roku navšívit svatyni či chrám a tam poprosit co nejvíce bohů, aby v tom novém roce vše bylo tak jak si to představuje) a tím pádem nám spadly do klína nějaké ty volné dny, které jsme se rozhodli strávit na horách. První etapa našeho Óšógacu (japonské označení volných dní kolem Nového roku) vedla pouze za humna, cca 70 km na SZ do Chichibu-tama národního parku, který jsme již navštívili několikrát (viz. zde, zde a zde), ale pouze na jeden den. Tentotrát to bylo poprvé na více dní a společnost nám dělal T., který si Japonsko tak oblíbíl, že i když už od léta pracuje v Německu, tak do Japonska přijel na dovolenou.

29.12. (sobota)
Po pátečním vydatném dešti, jsme měli trochu obavy, že na horách bude pršet i v sobotu ráno. Naštěstí počasí se rozhodlo ukázat nám svojí přívětivější tvář, takže zatím co jsme pomalu a jistě stoupali směrem k vrcholkům, tak jsme mohli obdivovat lesní stráně, ze kterých stoupala mlha. S přibývajícím časem začalo mít sluníčko navrch nad mlhou a cesta nám příjemně ubíhala (teda příjemně jak jen mohla, vzhledem k tomu, že jsme museli nastoupat cca 1400 výškových metrů...). Naším cílem totiž byla nejvyšší hora na uzemí Tokia Kumotori-jama (2017 m.n.m.). No v Praze máme Divokou Šárku, v Tokiu mají Trhačku mraků (to je doslovný překlad jména).

Bohužel někde kolem kóty 1700 m.n.m. pod horou Sedm kamenů (s mojí pomalinku vzrůstající znalostí kandži si můžu čím dál tím více věcí přeložit, ale bohužel ne přečíst, protože každé kandži má několik způsobů čtení a na to, které použít neexistuje žádné pravidlo...) začaly mraky mít opět navrch, takže na vrchol Kumotori jsme dorazili v naprosté mlze (viz poslední foto). Hned pod vrcholem se nachází neplacená chata, kde jsme v suchu a v zimě (večer byla teplota venku cca 2ºC, ráno -2ºC, v chatě po celou dobu kolem 5ºC) přečkali noc společně s ještě jedním japoncem, kterého jsme museli naším českým hovorem asi dost nudit a možná i štvát (to když poté, co jsme v sedm večer usnuli, jsme se kolem desáté nějak dohromady probudili a cca hodinu pokračovali v hovoru).

Nedělní ráno nám nabídlo výhledy které, nám upřel sobotní večer. Nejdříve jsme samozřejmě zdolali samotný vrchol Kumotori (první foto). Naše předsevzetí odejít za úsvitu vzalo za své a to především kvůli T., který si k snidani vařil asi 3 chody, mimo jiné polívčičku s čerstvou zeleninou... Takže na druhé fotce je ranní slunce ozařující ten samý hřeben, který je na poslední fotce ze soboty. Na třetím fotu je chajda, ve které jsme přečkali noc, a na poslední fotce je, jak jistě všichni hravě uhádnete, samotná Fuji.

Kolem půl osmé jsme se konečně vydali na západ a opustili Tokio. V plánu byla velice dlouhá etapa, podle mapy cca 9.5 hod., sice celá po hřebenu, ale to zde ve velké většině neznaméná pohodovou procházku s minimálním převýšením, ale neustálé driblování nahoru a dolů. Vzhledem k vývoji počasí a teplot v posledních dnech se ze stezky velice brzy stal souvislý led a tak přišly na řadu mačky. S nimi byl postup opět pohodový. Bohužel se opět zkazilo počasí, takže jsme občas museli postupovat v hustém sněžení a nepříjemném větru. Cesta byla zpestřena dřevěnými mostíky a postupem času až 10 cm nového sněhu, který se neposlušně lepil na mačky, takže jsem na nohách měla další dvoukilovou zátěž a navíc ten sníh zabraňoval účinnému použití maček. Kolem poledne pod horou Hirjú (2069 m.n.m.) bylo jasné, že díky složitému terénu a našemu ne úplně rychlému pochodu k další neplacené chatě nedojdeme. Takže jsme cca ve tři hodiny v sedle Šógen-tóge zašli zkontrolovat chatu placenou. K našemu velkému překvapení byla chata otevřená a opatřena kamny a tak jsme dědovi rádi zaplatili 4500 jenů za nocleh. Noclehárna byla veliká a my jí měli celou pro sebe.Což mělo i jisté nevýhody, v tom, že vytopit se nám jí příliš nepodařilo, zato uzenní jsme od kouřících kamen byli kvalitně. Kolem kamen jsme strávili příjremný večer při pečení topinek.

Od nejvyššího dosaženého bodu jsme začali pomalu sestupavat. Na prvním fotce je Kasatori-jama (1953 m.n.m.), kterou jsme jenom obešli a před kopcema, které jsou na další fotce, jsme v sedle Gen-tóge začali sestupovat z hlavního hřebene směrem k Enzanu. V sedle jsme potkali po dvou dnech prvního výletníka. Byl to osamělý japonec, kterých jsou mimochodem japonské hory plné (japonci hrozně dbají o bezpečnost, až nám to občas přijde dost uhozené, ale základní poučku, že do hor se má chodit nejlépe ve třech jakoby jim někdo zapoměl říct), který se s námi (teda hlavně s T.) dal do řeči a musel se s námi vyfotit. Ze sedla jsme dost spěchali, protože se zvedl dost nepříjemný vítr. Dole jsme cca po hodině narazili na lesní cestu, takže jsme po dvou dnech mohli sundat mačky (tentokrát to nebylo nonstop, nespali jsme s nima). Cílem sestupu byla vesnice Hirose, odkud se nám otevřel výhled na sever naKobushigatake (2475 m.n.m.).

Již od japonce v sedle jsme se ale dozvěděli, že autobus, kterým jsme se chtěli z hor dostat na vlak, v zimě nejede. Zkušený T. oponoval, že před 4 lety v zimě jel, ale japonec se nedal a říkal, že letos v zimě to stopli poprvé a že on přijel taxíkem za 6000 jenů. Ve vesnici jsme se dozvěděli, že měl pravdu a že zamýšlený autobus opravdu nejede, ale děda, který trávil svůj volný čas v obchodě, který byl téměř prázdný, nám poradil, že asi za hodinu jede autobus jiné společnosti a na jiné nádraží, ale to nám vůbec nevadilo, takže jsme začali čekat. Ve tři hodiny děda zavřel krám a s omluvou, že nás dolů nemůže vzít, protože má malé auto a v něm navíc manželku, nám doporučil onsen kam sám právě míří. Když ani 10 minut po pravidelném odjezdu nebylo po autobusu ani vidu ani slechu, šel T. ještě jednou zkontrolovat jízdní řád, aby si dole všiml poznámky, že 31.12. a 1.1. autobus nejede. Takže jsme vzali telefon a zavolali si taxi (čísla jsou velice prakticky uvedena v turistických mapách). Taxikáři jsme jako cíl řekli onsen, který nám doporučil děda z obchodu. Taxikář nelenil a zavolal na centrálu, ta se mu za chvilku ozvala, že tento onsen má dneska zavřeno, ale že nám našli jeden otevřený kousek od nádraží. Tam nás taky odvezl a ještě nás oznámil u personálu onsenu. Horkou koupel jsem si opravdu po třech dnech na horách užila a japonské služby už jenom dokresluje fakt, že když jsme se po koupeli zeptali na cestu na nadraží, tak pan onseňák místo odpovědi vzal auto a na nadraží nás odvezl.